Země vzdálená

13. května 2018 v 8:03 | Kozí nožička |  Systém
Znám tě mnohem víc země vzdálená…
…zpívá Kamil Střihavka v jedné své písni. Asi na tom něco bude.
V současnosti bereme cestování na dovolenou do zahraničí jako naprostou samozřejmost a snad i nějakou společenskou povinnost.

Přitom jsme možná trochu zapomněli, co za bohatství máme přímo za humny.
Zdá se ale, že se karta pomalu obrací. Zaujaly mě teď krátce po sobě dva nové české dokumenty. Jako první nádherně natočená Planeta Česko. Film teď běží v kinech. Dost smutné je, jak málo přišlo do promítacího sálu lidí, přestože na ČSFD má hodnocení 77%. Teď sleduji Magické hlubiny. Šestidílný dokumentární seriál o vodstvu v Čechách, který vysílají od dubna na ČT 1. Starší díly jsou samozřejmě k dispozici v archivu ČT.
Při sledování obojího mě až zabolelo u srdce. Dokonce se mi v noci zdálo, jak mi je zas deset, sedím ve svém úkrytu na stromě nad chalupou, kam jsme tenkrát jezdili s rodinou a pozoruji ruch kolem domu. Jak lovím prokřehlýma rukama čolky v nedalekém potoce a dělám jim v pětilitrové sklenici od okurek akvárium. Jak jdu dál po stezce do lesa až pod Čertovu skálu, které by spíš slušel název Vodníkova. Je z chladné opuky napitá vodou, porostlá zelenou kluzkou řasou. Většinu roku je kolem ní temná močálovitá půda. Ta je jen v létě na chvíli posetá drobnými bílými kvítky. Úžasné a tajuplné místo. Taky někdy míváte pocit, že už ve svém životě neujdete ani krok, jestli se na chvíli nevrátíte do krajiny, kterou jste objevovali jako děti.
Když přijdou tyhle abstinenční příznaky, tak je naštěstí v mém případě pomoc snadná. Nasednu na kolo a za pět minut jsem v lese. Za dalších deset minut se dostanu k řece, naší nádherné Tiché Orlici. Není problém tady zahlédnout volavku, ledňáčka, nebo čápa. Stačí mít trochu trpělivosti.
Každý samozřejmě není na přírodu. Ani tady ale můj rod
ný kraj nezklame. Asi dvacet kilometrů od nás na sesterské Divoké Orlici potkáte v krátkém závěsu za sebou hrad Potštejn zámek v Doudlebách, nový zámek v Kostelci nad Orlicí a zámek v Častolovicích. Myslím, že přezdívka česká Loira Divokou Orlici dobře vystihuje. Jen pro přesnost, označení rodný kraj tady není úplně na místě. Divoká Orlice i se zámky náleží do kraje Královehradeckého a Ústí nad (Tichou) Orlicí, mé rodné město, leží v kraji Pardubickém. Ale mě na těch hranicích moc nesejde. Pro mě je prostě území mezi Tichou a Divokou Orlicí krajinou mého dětství a mládí. Navždycky budou Potštejn i Lanšperk "moje" hrady a pastvinská přehrada "moje přehrada" na mojí Orlici. A kdyby jste chtěli vidět opravdu pohádkové Česko " přijďte pobejt".


Na závěr malá anketka na kterou se dostanete přes "přidat komentář".
 

Cesta kolem světa za osm dní

15. dubna 2018 v 20:22 | Kozí nožička |  Systém
Teď si asi říkáte milí čtenáři, že to musí být pěkný "vopruz" zvládnout cestu kolem světa za osm dní. Možná si představujete, jak přesedáte z letadla do letadla. Ještě ani nestačíte zvládnout časový posun, natožpak něco si užít z cílové destinace a už zase musíte chvátat dál, když na cestu máte jen osm dní.
Nebojte, mám elegantnější řešení. Jmenuje se Jeden svět.

Retro

30. března 2018 v 9:10 | Hanka |  Systém
Občas se zastavím a ...
Vzpomínám na manželova dědu, který nám mnohokrát líčil svou "dalekou pouť" do sousedního Polska. Bylo to v roce 1945. Jeli jen muži. Těsně po válce tam vezl konvoj koňských povozů potravinovou pomoc vojákům, kteří čekali na povel k návratu do svých domovů. Na dovolenou a po výletech se na venkově v těch časech samozřejmě nejezdilo. Ale děda na tu cestu tak vzpomínal. Byla nejdelší a nejdobrodružnější v jeho životě...



Pak přijde na řadu moje mamka. Vidím ji jako dnes. Stojí v bílých šatech, lehce opálená, s krátce střiženými kaštanovými vlasy, na rozpáleném srpnovém asfaltu před továrnou. Po chvíli dorazí kulatý autobus a ona celou naší rodinu a "plnou polní" trochu nervózně, ale systematicky tlačí do něj. Vidím na ní, jak je natěšená, jak si to užijeme. S mladším bráškou žadoníme o mraženou bledě růžovou hmotu, kterou na rohu ulice točí do kornoutků. Mamka nás ignoruje." Zapatlali byste sedačky v autobusu". Nasedáme. Potíme se. Jedeme do Maďarska k Balatonu. Píše se rok 1985. Druhý den ve stánku na pláži kupujeme langoše a nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla. Višňová s kousky višní a čokoládovou polevou......