Poprvé na vodě

13. července 2017 v 20:52 | Kozí nožička |  Cestopisy

Tichá Orlice (Choceň - Čermná nad Orlicí). 8-9.7.17

Ještě nás nepřestal bolet zadek z cyklovýletu do Jeseníků a už zase vyrážíme na "rajz". Tentokrát po vodě. Můj laskavý švagr nám zapůjčil elegantní nafukovací kanoi Pálava (protože má tři sedátka). Vytyčil trasu, zlanařil ještě svou skoroženu a další dva páry. Pro ně sehnal dvoumístné lodě z půjčovny. My bereme synka. Je nás tedy celkem devět. Sraz máme v Chocni ve Stromovce, kde je šikovné nástupní místo. Když tam v 10.30 dorazíme, právě odjíždí pronajímatel lodí s prázdným přívěsem. Tři laminátovky leží na břehu pod lipami a tři dvojice do nich cpou plastové barely plné stanů, spacáků atd.

Naše trojka zvolila taktiku plavba na lehko + doprovodné vozidlo. Bereme sebou jen jídlo, pití, doklady. Na konci vytyčené trasy se manžel vrátí vlakem k autu a doveze vše potřebné do cíle. Železnice kopíruje tok řeky, tak je toto řešení schůdné. Nafoukáme Pálavu a v 11.00 vyrážíme.

Máme kliku na počasí. Celých sedm hodin co jsme na řece jen trochu profukuje, mraky nás milosrdně chrání před červencovým sluncem a nespadne z nich, navzdory předpovědi, ani kapička. Přes urputnou snahu manželovu, protáhnout nás jakýmkoli roštím, které cestou potkáme, se necvaknemeÚžasný. Zdá se, že ani ostatní zdatnější členy výpravy moc nezdržujeme. Řeka krásně meandruje a švagr nám o přestávkách recituje z poetického průvodce po řece Orlici. Prostě romantika jako řemen Smějící se.

Na posledním dnešním jezu potkáváme pět lidí ve stylových indiánských oděvech a s prapodivnými plavidly. Jsou kruhová, uvnitř je něco jako ratanová konstrukce a zvenku jsou potažená hovězí kůží. Škoda, že už je mají vytažená na břehu. Moc by mě zajímalo, jak se taková věc ovládá. Jsme ale dost unavení, tak ani nezapředeme rozhovor. Procedíme jen obligátní ahoj, přetaháme lodě přes jez a popojedem ještě cca 500m.

Kolem 18hod jsme v cíli prvního a pro náš tříčlený tým zároveň posledního dne výpravy v Čermné nad Orlicí. Utáboříme se stylově pod mostem (tedy po pravdě kousek vedle něj Mrkající). Dojíme zbytky svačiny + trochu hrášku "odkloněného" z nedalekého pole. Místní zemědělci nám snad odpustí, ale kradený chutná nejlépeNevinný.

Manžel vyráží vlakem pro auto a já se synem v mezičase sušíme, vyfukujeme a balíme loď. Potom rozložíme stany popíjíme vínko a klábosíme. Syn, naspeedovaný asi dvěma litry KOFOLYR, zkouší na zdejším mostě parkur. Sice má během chvíle dosti sedřené holeně, ale my rodiče se tetelíme blahem, že kluk je nakonec alespoň trochu po nás a ne jen "kyberpecivál". Stačí jen odebrat elektronická zařízeníÚžasný. Na druhém břehu je stupnice s výškou vodní hladiny při povodni v červenci roku 1997. Teď je to vlastně na chlup 20 let od té události.

Za chvíli kolem nás projede pár "offroadů" na kterých jsou naložená ta podivná kožená plavidla. Auta jsou polepená reklamou. Takže pokud někoho zajímá, jak si žijí indiáni v 21 století, může mrknout na www.sapazi.cz.
Na potemnělou oblohu vyplouvá měsíc, pomalu se rozlézáme do stanů a usínáme, jako když nás do vody hodíNevinný.
Ráno nás budí řev křovinořezu a sekačky. Na protějším břehu dva zahradníci zušlechťují své pozemky. Kvapně balíme. Já, manžel a syn odjíždíme bohužel domů. Naši kamarádi pokračují dál po proudu směrem ku Hradci Králové. Dnes mají naplánovanou návštěvu Frolíkovy pražírny kávy v Borohrádku. Tak šťastnou cestu výletníci a ahooooj na nějaké další a delší společné plavbě. Díky švagře za pozvání. Od teď jsi pro naši rodinu pan kapitánMrkající. A co se týče vodáctví, článek na téma co potřebujete na vodu, kolik to stojí, kdo to může provozovat bude následovat (coming soonÚžasný).
 

Pozdrav z druhého břehu, aneb proč tohle vůbec škrábu.

10. července 2017 v 19:43 | Kozí nožička |  Úvahy

Co mě bavilo? Co jsem v životě chtěla? Co už mám? Chybí ještě něco?

Možná v někom název mé úvahy vyvolává pocit strachu. Tak hned na začátku, aby bylo jasno. Nebude to žádné pojednání o záhrobí, nebo popis nějakého traumatu. Je to spíš snaha o zachování a zmobilizování zbytku duševních sil, které ženě po uspokojení ambice "být matka" zbývají.
Ještě jako dítě jsem si nepřála nic konkrétního. Jen jsem si tak byla a co si pamatuju, ráda jsem se hýbala, četla si a byla zvědavá. Nejvíc mě bavily cestopisy, jak psané, tak filmové.

Když jsem byla náctiletá, začala jsem mít konkrétní přání. Chtěla jsem cestovat, mít práci, která mě bude bavit a potom rodinu. V 18ti jsem se odstěhovala od rodičů a začala žít na vlastní triko, neboli "on my own", jak by řekli dnešní náctiletí. Teď už mám všechno, co jsem si jako náctiletá přála. Všechna přání se mi splnila, i když v opačném pořadí, než bylo v plánu a trochu jinak, než jsem si představovala. V současnosti mám dvě 18leté dcery (které se zatím neodstěhovaly Smějící se), manžela a 10letého syna. Mám práci, která mě baví a zároveň "cestuju" každý den. Doručuju zásilky. Žádný den není stejný, žádná rutina v kanceláři. Když se pak chystáme na dovolenou, nebo na výlet s rodinou, občas si říkám, jestli toho přemisťování v práci nemám až dost. Pak ale stejně vždycky zvítězí ta chuť zažít něco nového. Dovědět se něco o jiných lidech, jiném kraji, jiné zemi, jiné kultuře. A skrze to všechno poznat lépe i samu sebe. To "rajzování" je prostě ve mně jako v koze, jak by řekl můj tátaÚžasný.

Dá se říct, že teď už nemám žádná konkrétní přání, nebo cíle. Vše podstatné splněno =). Pomyslně jsem skočila zase zpátky na druhý břeh. Zase si jen tak jsem, ráda se hýbu, čtu si a jsem zvědavá. A o tom asi můj blog bude. Taková nejasná zpráva o běhu světa. O tom jak to vidím já. Snad někoho kdo rád čte moje škrábání potěší, nebo pobaví, nebo mu přinese inspiraci, co nového vyzkoušet. Kdyby se to povedlo, napište mi. A Vy mí milí "haters" pište taky. Není nad konstruktivní kritiku Mrkající.