Retro

30. března 2018 v 9:10 | Hanka |  Systém
Občas se zastavím a ...
Vzpomínám na manželova dědu, který nám mnohokrát líčil svou "dalekou pouť" do sousedního Polska. Bylo to v roce 1945. Jeli jen muži. Těsně po válce tam vezl konvoj koňských povozů potravinovou pomoc vojákům, kteří čekali na povel k návratu do svých domovů. Na dovolenou a po výletech se na venkově v těch časech samozřejmě nejezdilo. Ale děda na tu cestu tak vzpomínal. Byla nejdelší a nejdobrodružnější v jeho životě...



Pak přijde na řadu moje mamka. Vidím ji jako dnes. Stojí v bílých šatech, lehce opálená, s krátce střiženými kaštanovými vlasy, na rozpáleném srpnovém asfaltu před továrnou. Po chvíli dorazí kulatý autobus a ona celou naší rodinu a "plnou polní" trochu nervózně, ale systematicky tlačí do něj. Vidím na ní, jak je natěšená, jak si to užijeme. S mladším bráškou žadoníme o mraženou bledě růžovou hmotu, kterou na rohu ulice točí do kornoutků. Mamka nás ignoruje." Zapatlali byste sedačky v autobusu". Nasedáme. Potíme se. Jedeme do Maďarska k Balatonu. Píše se rok 1985. Druhý den ve stánku na pláži kupujeme langoše a nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla. Višňová s kousky višní a čokoládovou polevou......



...Poprvé u moře. Dva zaláskované páry, které dorazily s cestovkou neklimatizovanou Karosou až na jih Řecka. Minulou noc jsme strávili na palubě obřího trajektu. Do podpalubí se vešly 4 autobusy a asi 15aut. Ráno jsme se ubytovali v apartmánu. Po tříhodinové siestě jsme vyrazili na obhlídku letoviska Xylokastro. Teď táhneme z taverny, notnou dávku sladké Retsiny máme v krvi. Rozevlátí dorazíme na pláž. Koupeme se bez plavek. Plaveme docela daleko, přestože nám delegát tlumočil u večeře rybáře domorodce. Ten se chlubil kapitálním úlovkem. Žralok, kterého prý včera nedaleko ulovil, měřil 1,60m. To byl o 2cm větší než já =(. Je konec září roku 1994. Je nám trochu přes dvacet a život je úžasný! Jestli se nestaneme žraločí svačinkou, jedeme zítra do Athén...



...Půlnoc, srpen roku 2005. Sedím se svým "novým" přítelem na pískovcovém ochozu nad přímořskou chorvatskou promenádou. Spolehlivou Škodou Felicií střídajíc se v řízení, jsme se dopravili až sem. V autě teď spí moje šestiletá dvojčata. Vyrazili jsme na blind. Večer už jsme nesehnali ubytování. Koupat se nejdeme, nemůžeme nechat děti samotné. Popíjíme střídavě z lahve víno s motýlem. Koukáme na osvětlenou promenádu, na moře, které líně houpá boky lodí zakotvených u mola. Matně tušíme další ostrovy pár kilometrů od pobřeží. Za chvíli začne foukat a jejich temné siluety nám osvětlí blesky nad obzorem. Modlíme se, ať bouřka do rána nedorazí na pobřeží. Do krátké Felicie se prostě čtyři lidi na ležato nevejdou. Druhý den odpoledne - sedíme u ministolku před kavárnou. Plnou polní už máme v apartmánu. Dcery se cpou místní specialitou "Banana Split", já a můj budoucí manžel popíjíme ledovou kávu. Přemýšlím, jestli to jednou bude pro ně nejlepší dezert, který kdy jedli. Letovisko Omiš působí poklidně a luxusně. Jen památník padlým na promenádě připomíná, že tady před deseti lety vrcholila občanská válka. Dál ve vnitrozemí je ale nedávný konflikt mnohem patrnější. Stopy po kulkách ve skalách a spousta vybydlených domů. S dětmi na klíně, ve výletní lodi na řece Cetině, mě i přes teplotu kolem 30ºC a bujnou zeleň kolem, dost mrazí. Zlatá sametová u nás...



...Půlnoc. 29. duben 2017 - Jedeme z Drážďan z letiště. Náš první let letadlem proběhl přesně před týdnem odtud na Lanzarote. Manžel řídí, náš společný desetiletý syn spí, já si za zavřenými víčky rekapituluji minulých 7dní. Ze zasněžené střední Evropy na sopečný ostrov ve vodách Atlantiku. 320km autem z domu do Drážďan za necelé 4hod. Za další 4hod asi 3600km letadlem. Za stejnou dobu, jako autem do Chorvatska čtyřnásobnou vzdálenost. Ztraceni v oceánu. Přitom stále v EU. Lanzarote je přirovnáván pro svůj vzhled k Marsu. Právem. V roce 2024 to bude přesně 200 let, co na jeho povrchu dobouřily sopky. Tyhle "nedávné" události jsou jedním slovem ohromující. Neuvěřitelná krajina. Souboj dvou živlů ohně a vody je doteď tak citelný a všude přítomný, že si člověk připadá jako zrníčko písku na dně oceánu. O to víc překvapující je i vytrvalost a um zdejších obyvatel. Jak dokážou zase kousek po kousku zúrodnit nehostinnou zem. Vytvořit v pustině oázy...



...V hlavě mi kmitají myšlenky. Čím dál víc je mi jasné, že to cestování patří ke mně. Nebo spíš já k němu. Člověk se zastaví, zklidní a vidí najednou ostatní, ale hlavně sebe z jiného úhlu. Nemám žádný konkrétní cíl, žádnou destinaci, kam "musím" jet. Moje reportáže jsou proto nejspíš nahodilé a čtenáře bažící po "nejlepších dovolenkových destinacích" asi neuspokojím. Ale jedno je jisté. Kdykoliv se namane jakákoliv příležitost vyrazit, udělám to. A pak o tom napíšu. A když potkám někoho, kdo to má stejně napíšu i o něm =).
Protože, když musíš, tak musíš =).
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama