Září 2018

Karpaty, Balt, svatba a kecky

7. září 2018 v 7:51 | Kozí nožička |  Systém
Druhý otevřený dopis Helze na téma "Homo campingaz"
Další podskupina kemprů - zamilovaní (a dobrodruzi k tomu)

Minulý víkend jsem byla s manželem Martinem na svatbě švagra. Bratr mého současného manžela je Jirka a Lenka je teď jeho žena. Několik týdnů před svatbou jsme je navštívili v jejich novém bytě. Už spolu pár měsíců bydlí, jak je dnes běžné. My jsme měli o dovolené zrovna cestu kolem. Pohostili nás, poklábosili jsme a prohlédli si fotky z jejich loňské dovolené.
Byli na hranicích Ukrajiny a Slovenska, dojeli tam busem a pak tři dny putovali zeleným mořem karpatských lesů. Spali pod širákem, nebo v turistických odpočivadlech. Dost jim pršelo a bylo chladno. Potkali všehovšudy sedm lidí (o což moc nestáli) a nepotkali medvěda (což by uvítali). Někomu by se možná mohly ty fotky zdát nudné. Samý les a selfíčka dvou rozcuchaných dlouhovlasáčů drápajících se ze spacáků, pijících z lesního pramene, nebo sedících na skále pozorujíc západ slunce. ....Ve mně to vyvolalo vzpomínky staré víc jak 25 let. Já a Petr (můj první manžel) jsme se tenkrát rozhodli, že na svou první společnou dovolenou pojedeme stopem na Balt. Spali jsme taky pod širákem, k moři jsme se dostali za tři dny. Bohužel, mobily s foťákem byly tenkrát sci-fi, tudíž nemám tyhle suprové fotky (my a stop, my a západ slunce, my a moře). Na Baltu byla zima jako v ruském filmu, jak říkal můj strýc. Ve dne 15ºC v noci 5ºC - v srpnu! Vydrželi jsme dvě noci. Zpátky jsme se vraceli s tím, že bychom se mohli vzít. Koneckonců, jak říkala babička, chodili jsme spolu už tři roky a jako manželé bychom rychleji sehnali společné bydlení, měli nárok na novomanželskou půjčku, atd.,atd....
U dobrého vínka jsme pak ještě s Lenkou a Jirkou mluvili o přípravách na jejich svatbu. Když jsem se zeptala nastávající nevěsty, jaké bude mít šaty, odvětila, že nic extra. Bílé tričko a dlouhou tylovou sukni.
O pár týdnů později, nastal ten den. Dorazili jsme se na statek, odkud se vyjíždělo na obřad. Čekali jsme v jídelně na Lenku, kterou ještě upravovala její sestra. Pak přišla ta chvíle. Do jídelny vběhly neteře, co šly za družičky. " Už jde nevěsta, už jde nevěsta" šeptaly a oči měly na vrch hlavy. Za nimi se objevila Lenka. Jak řekla. Byla bez závoje, měla bílé tričko, malou kytičku červených růží v kombinaci s bodláčím, a dlouhou bílou tylovou sukni, zpod které vykukovaly červené kecky! Ty boty mě úplně odbouraly. Hned jsem zase byla o pětadvacet let zpět u mých svatebních plánů.
....Chtěla jsem svatbu v džínovém a do ruky jen kopretiny. Od té doby, co jsme doma s bývalým zahlásili, že bude svatba, začalo všechno jít nějak šejdrem. Ex-tchyňka, která se do dnes kamarádí s mými rodiči a ke které nechovám žádnou zášť, si vzala přípravy pod taktovku. Džínové oblečení nám bylo rozmluveno. Svatba byla tak nějak větší a v jiný čas, než jsme si původně představovali. Přes všechnu energii a obětavost (samozřejmě nejen mé tchyňky) nám to s Petrem nevyšlo. Za dva roky od svatby jsme byli od sebe. I když to nebyla žádná tragédie. Děti jsme si nestihli pořídit a v době rozvodu jsme odešli z manželské ubytovny. Podnikový byt nám ještě nebyl přidělen, takže se ani nebylo o co soudit. Koneckonců, měli jsme kliku, rozešli jsme se v dobrém, jak by řekla babička....
Celý obřad jsem to měla v hlavě. Doba je dnes jiná. Novomanželé mají většinou kousek společného života vyzkoušený. A to je určitě dobře. Z těch dvou, co si před námi minulý víkend řekli ano, zářilo něco, co mě a mému prvnímu manželovi chybělo. Myslím, že tady se už zamilovanost stihla proměnit v lásku. Důkazem je výslužka, kterou novomanželé podarovali svatebčany. Byla to sklínka vlastnoručně vytočeného medu pro každého. Oni spolu totiž pokoutně včelaří Smějící se. Takže za mě: Tohle byla nejhezčí prvosvatba, na které jsem kdy byla. Těmhle to vydržet musí, protože

powered by violetnikol

Kempování, aneb první otevřený dopis Helze

4. září 2018 v 19:55 | Kozí nožička |  Systém
Je po dovolených. Sedím doma na gauči. V klidu jsem si vzala dva dny "vyšetřené dovolené" a čekám na syna, až se vrátí ze školy. Pak půjdeme nakoupit všechny ty školní serepetičky. Sobecky si užívám klidu. Brouzdám po blozích ostatních psavců a slídím po jejich letních dobrodružstvích a pikantních historkách. Naprosto u mě zabodoval článek Helgy z loňska "Kempování s nafukovací pannou". Nejvíc mě zaujalo rozdělení kempujících do šesti skupin. Pro ty, co nečtou Helgu, shrnu:
1) dobrodruzi - ti v kempu nejsou, dokonale svobodní, nikoho a nic nepotřebují.
2) zoufalí rodiče - jsou tam jen na noc, přes den výletují, snaží se vychovávat děti.
3) macatí povaleči - od příjezdu do odjezdu se nehnou z místa, mají dovču, tak co by se honili.
4) "berusebouceloudomácnost" - majitelé karavanů.
5) zamilovaní
6) parta puberťáků.
To prostě sedí, jako prdel na hrnec Usmívající se.
Dle Helžina rozdělení kemprů mám za to, že jsem se za ty roky, co já kempuju, setkala se všemi uvedenými kolonkami. Nebo jsem do nich přímo patřila. Nebo patřím. Takže milá Helgo, protože můj blog má být o cestování, děkuji ti za trefné rozčlenění " homo campingaz". Zkusím každý měsíc napsat osobní zkušenosti s jednou z uvedených mutací kemprů. Uvidíme, jestli se nakonec dobereme odpovědi na základní otázku. Proč má homo sapiens zapotřebí kempovat? Taky jsem sama sebe často zpytovala. Dodnes nevím, co je na tom rozumného. Přesto tak stále činím Usmívající se. Takže začínám - od konce tvého seznamu a počátku mých pamětí.

Parta puberťáků

Poprvé jsem vyjela kempovat bez rodičů v osmdesátém osmém. Přesně, jak píšeš. Tři dny jsme pařili - rozuměj nezřízeně holdovali alkoholu - na přehradě Pastviny. Do stanu jsme nikomu nenablili. Spali jsme pod širákem mimo kemp. Takže, když už na zvratky došlo, vše milosrdně skryl vysoký travní porost neudržovaného pozemku…. Třetí den v poledne jsem v kapse opravdu měla posledních 10 Kčs na bus domů. Mí punkoví kamarádi už nic. Nastal hlad. Seděli jsme ve čtyřech u posledního piva v restauraci páté cenové skupiny. O dva stoly od nás rodinka macatých povalečů. Matka se vší silou snažila do obtloustlého teenagera nacpat pátý ze šesti knedlíků.
"Jez Míšánku, přeci to tady nenecháme, když jsme to zaplatili."
"Je to hnus mami, to zelí je jak bláto, to já prostě nebudu."
"Jak vás tak poslouchám, tak ty dva poslední knedle jsou volný, že?." Nad vypasenou rodinkou se nečekaně vztyčil náš kamarád José. S dlouhými vlasy a svými skoro dvěma metry výšky vypadal jako indián z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Nikdo ze strávníků se nezmohl na odpověď.
"Tak dík" řekl José. Sebral hošíkovi nedojedenou porci, vzal si čistý příbor z krabice vedle výdejního okénka - hygiena především - a bez mrknutí oka se vrátil k našemu stolu. Tam do sebe nasoukal zbytek porce a zapil to douškem posledního piva. Vlastně pivo poslední nebylo. José měl neuvěřitelné přesvědčovací schopnosti a věděl o mých "deseti vočích" na bus. Takže je ze mě posléze vymámil a zakoupil za ně další čtyři žejdlíky. Na otázku, jak se dostaneme domů, odvětil, že je to kousek a že si něco stopneme, že to bude dobrodružství. No dobrodružství to opravdu bylo. Ještě jsme ani nedopili další "poslední pivo" a už přijeli soudruzi SNB. Samozřejmě je na nás poštvala ta knedlíková mamča, když se trochu vzpamatovala a doběhla si na služebnu, která byla jen kousek od hospody. Musím říct, že místní náčelník měl proti běžnému standardu smysl pro humor. Dokonce přistoupil na obhajobu Josého, že to myslel dobře a že ho doma učili, že jídlem se plýtvat nemá. Řekl, že když mu slíbíme, že se hned vzdálíme od přehrady nejmíň na deset kilometrů a do konce prázdnin nás tam neuvidí, je ochoten na celou událost zapomenout a nesepisovat protokol. Po krátké poradě jsme se usnesli, že je to férová nabídka. Odebrali jsme se k silnici a začali stopovat. Samozřejmě, s vizáží tří tři dny nemytých pankáčů (a jednoho nemytého indiána) jsme nikoho za celou cestu stopnout nedokázali. Takže těch 25 kilometrů pěšky až domů, nalačno a po dvou pivech k tomu, byl v srpnovém odpoledním parnu snad nejdelší pochod v mém životě. Ale hláška "jsou ty knedlíky volný?" žije u nás doma dodnes. Bylo to neuvěřitelně svobodné a dobrodružné.