Kempování, aneb první otevřený dopis Helze

4. září 2018 v 19:55 | Kozí nožička |  Systém
Je po dovolených. Sedím doma na gauči. V klidu jsem si vzala dva dny "vyšetřené dovolené" a čekám na syna, až se vrátí ze školy. Pak půjdeme nakoupit všechny ty školní serepetičky. Sobecky si užívám klidu. Brouzdám po blozích ostatních psavců a slídím po jejich letních dobrodružstvích a pikantních historkách...

Naprosto u mě zabodoval článek Helgy z loňska "Kempování s nafukovací pannou". Nejvíc mě zaujalo rozdělení kempujících do šesti skupin. Pro ty, co nečtou Helgu, shrnu:
1) dobrodruzi = ti v kempu nejsou, dokonale svobodní, nikoho a nic nepotřebují.
2) zoufalí rodiče = jsou tam jen na noc, přes den výletují, snaží se vychovávat děti.
3) macatí povaleči = od příjezdu do odjezdu se nehnou z místa, mají dovču, tak co by se honili.
4) "berusebouceloudomácnost" = majitelé karavanů.
5) zamilovaní
6) parta puberťáků.
To prostě sedí, jako prdel na hrnec Usmívající se.
Dle Helžina rozdělení kemprů mám za to, že jsem se za ty roky, co já kempuju, setkala se všemi uvedenými kolonkami. Nebo jsem do nich přímo patřila. Nebo patřím. Takže milá Helgo, protože můj blog má být o cestování, děkuji ti za trefné rozčlenění " homo campingaz". Zkusím každý měsíc napsat osobní zkušenosti s jednou z uvedených mutací kemprů. Uvidíme, jestli se nakonec dobereme odpovědi na základní otázku. Proč má homo sapiens zapotřebí kempovat? Taky jsem sama sebe často zpytovala. Dodnes nevím, co je na tom rozumného. Přesto tak stále činím Usmívající se. Takže začínám - od konce tvého seznamu a počátku mých pamětí.

Parta puberťáků

Poprvé jsem vyjela kempovat bez rodičů v osmdesátém osmém. Přesně, jak píšeš. Tři dny jsme pařili - rozuměj nezřízeně holdovali alkoholu - na přehradě Pastviny. Do stanu jsme nikomu nenablili. Spali jsme pod širákem mimo kemp. Takže, když už na zvratky došlo, vše milosrdně skryl vysoký travní porost neudržovaného pozemku…. Třetí den v poledne jsem v kapse opravdu měla posledních 10 Kčs na bus domů. Mí punkoví kamarádi už nic. Nastal hlad. Seděli jsme ve čtyřech u posledního piva v restauraci páté cenové skupiny. O dva stoly od nás rodinka macatých povalečů. Matka se vší silou snažila do obtloustlého teenagera nacpat pátý ze šesti knedlíků.
"Jez Míšánku, přeci to tady nenecháme, když jsme to zaplatili."
"Je to hnus mami, to zelí je jak bláto, to já prostě nebudu."
"Jak vás tak poslouchám, tak ty dva poslední knedle jsou volný, že?." Nad vypasenou rodinkou se nečekaně vztyčil náš kamarád José. S dlouhými vlasy a svými skoro dvěma metry výšky vypadal jako indián z filmu Přelet nad kukaččím hnízdem. Nikdo ze strávníků se nezmohl na odpověď.
"Tak dík" řekl José. Sebral hošíkovi nedojedenou porci, vzal si čistý příbor z krabice vedle výdejního okénka - hygiena především - a bez mrknutí oka se vrátil k našemu stolu. Tam do sebe nasoukal zbytek porce a zapil to douškem posledního piva. Vlastně pivo poslední nebylo. José měl neuvěřitelné přesvědčovací schopnosti a věděl o mých "deseti vočích" na bus. Takže je ze mě posléze vymámil a zakoupil za ně další čtyři žejdlíky. Na otázku, jak se dostaneme domů, odvětil, že je to kousek a že si něco stopneme, že to bude dobrodružství. No dobrodružství to opravdu bylo. Ještě jsme ani nedopili další "poslední pivo" a už přijeli soudruzi SNB. Samozřejmě je na nás poštvala ta knedlíková mamča, když se trochu vzpamatovala a doběhla si na služebnu, která byla jen kousek od hospody. Musím říct, že místní náčelník měl proti běžnému standardu smysl pro humor. Dokonce přistoupil na obhajobu Josého, že to myslel dobře a že ho doma učili, že jídlem se plýtvat nemá. Řekl, že když mu slíbíme, že se hned vzdálíme od přehrady nejmíň na deset kilometrů a do konce prázdnin nás tam neuvidí, je ochoten na celou událost zapomenout a nesepisovat protokol. Po krátké poradě jsme se usnesli, že je to férová nabídka. Odebrali jsme se k silnici a začali stopovat. Samozřejmě, s vizáží tří tři dny nemytých pankáčů (a jednoho nemytého indiána) jsme nikoho za celou cestu stopnout nedokázali. Takže těch 25 kilometrů pěšky až domů, nalačno a po dvou pivech k tomu, byl v srpnovém odpoledním parnu snad nejdelší pochod v mém životě. Ale hláška "jsou ty knedlíky volný?" žije u nás doma dodnes. Bylo to neuvěřitelně svobodné a dobrodružné.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama