Macatí povaleči aneb Neberte si rybáře

29. září 2018 v 16:34 | Kozí nožička |  Systém
(další článek na téma kempování)
Po třech letech absolutního dovolenkového vakua konečně jedou.

Jana hodí okem po Karlovi. Ten vypadá spokojeně.Úklidem auta strávil včerejší odpoledne. Musí uznat, že ho dal vážně do pucu. Žádný prach ze sádrokartonu a na sedačky koupil nové potahy. Z těch pracovních zaschlou barvu už nikdo nedostane. Pořád ještě ten jejich Fordík - kombík vypadá solidně. Ještě čtyři měsíce a Kája si vezme na leasing něco nového. A Focuse jí nechá. Nebo ho prodají a ona si koupí něco menšího. Nějakou starší Fiestu třeba. Pro ni a pro holky. Aby se nimi nemusela štrachat k doktorovi do města autobusem..... Nikdy nezapomene, jak ji řidič odmítnul vzít jednou v lednu. "Kočárek na dvojčata už sem prostě nenarvu. Je mi líto paninko." Dveře se zavřely a autobus vyjel bez ní do lehce se snášejících prvních sněhových vloček. Karel byl tenkrát za prací 50 km daleko. Vyrazila pěšky. V létě je to pěkná hodinová procházka. Ale to lednové odpoledne…. V půlce cesty Janu dostihla vánice. Nebylo vidět na krok. Zapomněla pláštěnku na dvoukočárek a deštník se při řízení takové věci taky těžko používá. Zvlášť v závěji.Za deset minut vypadaly všechny tři jako sněhuláci. Doma byla za hodinu a půl. V předsíni z nich oklepala kýbl mokrého sněhu. Svlékly se hned tam v podstatě do naha. Byly úplně durch. Přijely ve tři a ve čtyři už ona i Nina hicovaly. Zora byla v pohodě, ale zase prudila, že chce jít ven, když je venku nový snížek. Za okny se rychle stmívalo. Jana měla strach o Ninu, když má tu vrozenou vadu na ledvinách. Každé nachlazení může mít vážné následky. A taky o Karla. Měl se domů vrátit zítra. Poslední den desetidenního turnusu vždycky zajdou na jedno, jak říká. Což často znamená na čtyři piva a čtyři rumy. No a ráno pojede z hor v těch závějích. Bolela ji hlava a v krku. Chtěla, aby Karel už byl doma a trochu ji s holkama pomohl. Aby měla jistotu, že se dostanou na pohotovost, kdyby se Nina zhoršila a začaly ji bolet záda. To vždycky byla předzvěst zánětu ledvin....
Jana mrkne ještě dozadu na holky. Sedí tam jako dvě panenky. Dává jim tak pět minut, než se promění v malé ďáblice. Najdou jakýkoliv žabomyší problém a začnou se hašteřit. Budou tím ji i muže deptat, dokud se nedostanou z auta a nebudou moct běhat venku jak motorové myši. Ještě, že je to na přehradu jen čtyřicet minut cesty. Sourozenecké kočkování - u dvojčat - s indexem k2. Za zadní sedačky koupili dělící mříž. Model s dílem na oddělení dětí mezi sebou se zatím neprodává. Bohužel. Za mříží po střechu nacpaný úložný prostor. Nový stan se dvěmi ložnicemi. "Budeme mít večer trochu soukromí" pomrkával na Janu významně Kája, když ho vybírali. Nový skládací nábytek. Ten si vykńučela ona. Plynový vařič, pánvička na Karlovi kapitální úlovky a rybářské náčiní samozřejmě. Spacáky, nafukovačky. Za všechny ty věci utratili tolik, že by za to mohli být deset dní v apartmánu v Chorvatsku. "Ale jenom jednou. Příští rok už nás to bude stát jen naftu a kemp. A dokážeš si představit těch dvanáct hodin v autě, než dojedeš do Splitu? S našima princeznama?" V tom měl Kája pravdu. S jejím rodičovským příspěvkem 3 600 Kč už čtvrtým rokem je i tahle dovolená dost velký luxus. Na dvojčata stejná dávka jako na jedno dítě. Tohle nechápala. Deset let zaměstnaná, platí daně a pak taková almužna. A její zaměstnavatel vloni zkrachoval. Vlastně ani neví, kam se po mateřské "dovolené" vrtne. Asi ještě potrvá, než si něco najde…Ale co. Od září jdou holky do školky. Naštěstí je u nich ve vsi místo. Nina od jara nestonala….. Jana si teď zakázala myslet víc jak týden dopředu. Minimálně pět dní v kuse má být krásně.Možná si přečte i kousek knížky, jestli holky utahají někde na výletě a půjdou spát po "o". Bude to bezva dovča. Určitě. Konečně budou chvíli všichni spolu.
"Mamíí Nina utrhla mému ušáčkovi oko!"
"A Zora rozkousala gumídka a nalepila mi ho na vlasy, koukni mamííí!"
Pět minut od odjezdu.Přesně dle předpovědi. "Kájo prosímtě zastav, musím Nině dostat ten sajrajt z hlavy. A vy dvě sklapněte, nebo bude sekec mazec!"

Hned jak dostavěli stan, umluvil Karel Janu, aby to s holkama ještě chvíli vydržela. Vzal si auto a jel muškařit na řeku nad přehradou. Přijel za dvě hodiny. Přivezl jednoho duháče.Pěkný úlovek, ale pro čtyři málo.
"Tak vám ho holky nechám a skočím si do stánku na klobásu. Stavil jsem se v koloniálu, koupil osminku másla a čerstvej chleba. To si pošmáknete. Jsem ti ho hezky vykuchal Jani, tak šup s ním na pánvičku." Za další dvě hodiny je pstruh snědený, pánvička umytá. Holky sedí na dece na travnatém břehu přehrady. Karel zatím nikde.
"Mamí, já bych chtěla stavět hrad z písku, ale tady žádný není."
"A já bych chtěla jet na lodi, jako támhleta paní s pánem."
Jana se podívá směrem k většímu člunu s pruhovanou stříškou. Jede naprosto tiše. Na přehradě je povolen jen elektropohon. Je zřetelně slyšet, co si pár ve středních letech povídá.
"Maru, skoč mi do kajuty pro ten kyblík s návnadou a když už tam budeš, vytáhni mi z ledničky jedno chlazený."
"Skoč si pro jedno chlazený sám ty kyblíku, už mě to taky nebaví dělat ti pořád otroka. Zajímalo by mě, co budem dělat večer, když tady celej den čumákuju jen do vody."
"Co bys chtěla dělat? Stavíme se na hrázi na jedno. Včera se ti tam tak líbilo, jak přijeli ti motorkáři. A nevím co si furt stěžuješ na vodu. Vopálená seš, jak kdybys byla na Seychelách. Co myslíš, že ta naše kráska byla za korunu. Takže tě to bude bavit. To ti povidám!"
Loď se sune zvolna dál po přehradě směrem k hrázi. Na zádi má ozdobným písmem napsáno Marie.
"Moje budoucnost", pomyslí si Jana a zježí se jí chloupky na rukou. "Hmm, motorkáři. Mě by stačilo projet se na kole. V lese. Z kopce. Rychle. Ale kvalitní lehký hardtail pro mě i v bazaru stojí kolem třiceti tisíc a celopéro padesát."
A Karel mi řekne: "Za to by byl člun pro nás všechny matko. Mysli přeci na svoje kyčle.Takový bláznění, to je jen pro mladý kočičky - divoký. A jestli máš zájem o celopéro, nuž zde mě máš, jsem ti vždy k službám, ženo moje milená!!"
….Do stanu Karel dorazil po půlnoci. Sice si kolem páte odskočil ze stánku na půl hodinky vykoupat se s dětmi. A vzal je potom i na zmrzku, ale za deset minut byly holky zpátky s tím, že tatínek má "obchodní jednání". Když přišel, Jana dělala, že spí. Ještě by ji mohl chtít v "soukromí" stanové ložnice ukazovat "celopéro", kyblík jeden.

Druhý den ráno vyráží všichni na Zemskou Bránu. Pěšky. Je to tam a zpět dvacet kilometrů. Karel má pytle pod očima. Nechce se mu. Ví, že už po pěti kilometrech bude holky střídavě nést na ramenou. Na dovolenou sebou vzali jen jedny "golfové hole". Dvoukočárek by se do auta se vším ostatním nevešel. Holkám už jsou skoro čtyři, ale Nina se nesmí kvůli ledvinám moc unavit. Jana chce, aby aspoň Zora měla trochu vytrvalost. Ta samozřejmě Nině jízdu v kočárku závidí. Brzy ji přestane bavit šlapat, začne se věšet na Karla, že jí stráášně bolí nožičky a že chce na koníčka. Ten ji vezme na ramena, ale za deset minut zase Nina zjistí, že chce jet na koníčkovi. A tak se jen vymění a vezou se obě. Ani Jana si to popravdě moc neužívá. Některé úseky se šplhá ve skalách a to je po deseti kilometrech pro čtyřleté děti asi trochu moc. Možná trochu přestřelila. Nakonec je to výlet na šest hodin. Když se dostanou odpoledne zpět na přehradu mají v hospůdce k jídlu už jen guláš a játra. To holky jíst nechtějí.
"Co byste si daly princezny moje", ptá se Karel, který už si objednal guláš a pivo.
"Pohár lentilka, nebo tu rybičku, co byla včera" křičí jedna přes druhou.
"Tak, teď si dejte zmrzku a pak chytneme kapříka a uděláme si vánoce."
"Huráá!!" Dcery jsou nadšené, ale Jana se už vidí u pánve a dřezu a nelíbí se jí, že čtyřleté děti mají jíst k obědu zmrzlinu ozdobenou bonbony a šlehačkou ve spreji.
"Kdyby v tom aspoň bylo trochu ovoce."

Sedí na křesílku a dívá se směrem k vodě. Odpolední slunce se třpytí na hladině. Dva teenageři sedí na molu. Mazlí se. Jana je šmíruje zpoza slunečních brýlí. Vzpomíná, trochu závidí, ale přeje. Ještě nezapoměla, jaké to bylo před těmi asi šesti lety. Když byli s Karlem na začátku. Nina spí ve stanu. Túra na Zemskou Bránu a zpět ji zmohla. Po cestě si začala stěžovat na bolesti hlavy. Hned jak se vrátili do kempu usnula. Karel se Zorou nejsou vidět. Rybaří za skálou porostlou borovicemi tak třista metrů odtud. Jana bere do ruky knížku. The last of The Mohicans od Penguin Readers. Dostala ji od kamarádky ze střední. Ta je teď třetím rokem v Anglii jako au-pair. Je za vodou. Doslova. A Jana je teď u vody a je ráda, že přelouská těch 600 slov. Úroveň elementary. Tím asi budoucího zaměstnavatele moc neoslní.
Najednou se jí zatmí před očima. Tupý náraz do hlavy.
"Promiňte paní." Za zády se jí chichotá parta puberťáků.
"Nic se nestalo."
Jana vrací volejbalový míč vyrýsovaným dvacátníkům v bermudách. Věkový rozdíl mezi nimi je asi deset let. Jana má v pase po dvojčatech 66 cm. V džínách to je ucházející, ale striím se neubránila a má je schované pod plážovým šátkem. Připadá si na tom křesílku s knížkou v ruce jako důchodkyně. Hlava jí ještě brní, když uslyší z povzdálí Zoru. Ta bulí jak želva. Jana vzhlédne k borovicím odkud se blíží dcera s Karlem.
"Ona má na tváři krev. Co jste dělali?"
"Zora nahazovala a sekla se háčkem. Kde máme lékárničku?"
Jana jde do stanu. Hledá lékárničku. Kontroluje Ninu. Sahá ji na čelo. Nina hicuje. Mžourá na Janu vodnatýma očima.Kromě hlavy ji teď bolí i záda. Jana podává krabičku Karlovi.
"No to je výborný, jedna holka si z dovolené přiveze jizvu na tváři, druhá zánět ledvin."
"Na tu Zemskou Bránu jsi chtěla ty."
"Taky to klidně může být z prochladnutí v noci. Svatá Anna chladna z rána. Stan prostě není chata. A ano, chtěla jsem na výlet a být aspoň o dovolené s rodinou pohromadě. Místo toho tady trčím a čekám, jestli něco nechytnete k večeři. Ale jak vidím, tak nic nemáte!"
Karel mlčky odchází k autu vyloví z přihrádky peněženku. Místo na Janu se zadívá na přehradu.
"Kam si jako myslíš, že jdeš? Holky měly od rána chleba se sýrem, jablko a zmrzlinu"
Jana ví, že volejbalisti poslouchají. Do očí se jí derou slzy.
"Tak právě proto jdu do stánku a přinesu jim aspoň párek v rohlíku!"
"Nina stejně nebude, je jí zle. A doufám, že tě tam nezdrží to tvoje jedno. Je ti jasný, že jedeme na pohotovost!"
"Jedno od cesty si dám, taky snad jednou můžeš řídit ty, řidičák máš stejně jako já. Zorko pojď se mnou, máma tady zatím trochu vychladne, aby mohla potom v klidu jet. Sníš si párek a Nince koupíme Džusík ať má nějaký vitamíny. Pak sbalíme stan. Musíme na to s námořnickou rozvahou."
"Jasně tati, jako děda Lebeda z večerníčku".
Jana se nemůže podívat Karlovi do očí. Kouká na jeho už ne tak ploché břicho pod pruhovaným trikem. Kolikrát si ze sebe dělal srandu, když leželi vedle sebe v posteli po vyšetřené chvilce na sex. Říkal tomu letmá chvilka poezie. A změnou figury se vážně netrápil.
"Kdybych věděl, že mi dvojčatama tak zkazíš postavu, no to nevím, jestli bych ti tak nadbíhal. A pekáč buchet sluší ženě", dodával.
Tu jeho bohorovnost a vyrovnanost by teď označila za nadutost a flegmatičnost. Co ji na něm dřív přitahovalo, teď nenáviděla. Dusila se vztekem a věděla, že právě kvůli těm řečem o vychladnutí bude napěněná celou cestu domů. Bude se jí řídit mizerně. Karel si zvolna vykračuje se Zorou ke stánku. Jana se dívá na molo. Milenci jsou pryč a slunce na obloze přikryl mrak.
Dovolená nejspíš skončila.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama