Systém

Opožděný Nový rok

14. ledna 2019 v 14:28 | Hanka
Poslední tři měsíce v roce jsou už po několik let pro mě nejhektičtější. Letos jsem to trochu neustála a až dnes jsem se dostala k nahlédnutí, co je na blogu nového. Helga je stále vtipná a ostrá jak břitva. Jak to ta ženská dělá? To je prostě neuvěřitelný motor. I když je k smrti unavená vytěží z toho článek, který dokáže pobavit, ale i pohladit. Škoda, že jsem "Hedvábně hebký" nepřečetla dřív. Možná bych se zamyslela, že je něco v mém životě v nepořádku. Když jsem se posledních pár měsíců plazila večer po deseti hodinách z práce domů a každou sobotu, která byla pracovní, musela asi třicetkrát odpovědět soucitným lidem, že mi vůbec nevadí, že pracuji šest dní v týdnu, nějak to na mě padlo. V hlavě už mi ani neznělo všudy přítomné "po roce vánoce přicházejí". Přišla jsem pokaždé domů, zhltla něco k večeři, když to za celý den nějak nevyšlo. Většinou jsem omdlela už kolem deváté, aniž bych pohladila manžela, nebo syna (i když jsou taky poměrně hebcí). Kolem druhé v noci mě probouzel hukot v uších. Číst jsem nemohla, nechtěla jsem světlem budit milého. Tak jsem si do sluchátek pouštěla audioknihy. Doba spánku se postupně zkracovala a zkracovala, až jsem se dobrala k třicetihodinovému nepřetržitému bdění. Vzhledem k tomu, že převážnou část pracovní doby řídím auto, usoudila moje lékařka, že nejsem práce schopná.
Jsem teď doma druhý týden a s léky spím, jak miminko. Pomalu si zase zvykám na to, že v životě není jen práce, nebo spánek. Začínám využívat vycházky, navštěvovat přátelé. Opravdové i virtuální. Čtu a zas trochu koketuju se psaním. Stojím před zásadním životním rozhodnutím. Změnit práci. Není to jen tak, po sedmi letech zvednout kotvy. A zvlášť, když mě ta práce až do nedávna bavila i docela slušně živila.
Ještě teď opravdu nevím, kam se vrtnu. Tak zatím ještě chvilku zvolním a nechám inspirovat DIMENSÍ 4. František, jak jsem se dočetla, si to skvěle užil v Mariánských lázních. Lázně na hlavu však, pokud vím, nepíšou, tak si dnes zajdu aspoň do té parní. Ve filmové klasice o básnících přeci tvrdili, že nejlepší inspirace přichází při dostatečném prohřátí hlavových kostí =). Pak si trochu zaplavu. Bude to takový trénink. Protože, jestli po návratu z nemocenské podám výpověď, kterou jsem před chvílí dopsala, budu v tom letos pěkně plavat nejspíš celý rok.
Je mi líto, že Geheimnis má také málo času a hodně práce. Chci ji do nového roku popřát, aby se jí povedlo udržet rovnováhu mezi prací a soukromím. Její články jsou mi blízké. Protože jsou upřímné a mají očistnou hodnotu. Letos toho sem asi taky mnoho nenapíšu, protože musím soustředit síly jinam. Ale přesto se taky těším
Brzy napřečtenou =)
Hana

Macatí povaleči aneb Neberte si rybáře

29. září 2018 v 16:34 | Kozí nožička
(další článek na téma kempování)
Po třech letech absolutního dovolenkového vakua konečně jedou.

Karpaty, Balt, svatba a kecky

7. září 2018 v 7:51 | Kozí nožička
Druhý otevřený dopis Helze na téma "Homo campingaz"
Další podskupina kemprů - zamilovaní (a dobrodruzi k tomu)

Minulý víkend jsem byla s manželem Martinem na svatbě švagra. Bratr mého současného manžela je Jirka a Lenka je teď jeho žena. Několik týdnů před svatbou jsme je navštívili v jejich novém bytě. Už spolu pár měsíců bydlí, jak je dnes běžné. My jsme měli o dovolené zrovna cestu kolem. Pohostili nás, poklábosili jsme a prohlédli si fotky z jejich loňské dovolené.

Kempování, aneb první otevřený dopis Helze

4. září 2018 v 19:55 | Kozí nožička
Je po dovolených. Sedím doma na gauči. V klidu jsem si vzala dva dny "vyšetřené dovolené" a čekám na syna, až se vrátí ze školy. Pak půjdeme nakoupit všechny ty školní serepetičky. Sobecky si užívám klidu. Brouzdám po blozích ostatních psavců a slídím po jejich letních dobrodružstvích a pikantních historkách...

Na cestě každý den

26. května 2018 v 17:45 | Kozí nožička
Nedávno jsem viděla reportáž z letiště Václava Havla. Mluvčí společnosti prohlásil, že v letošním roce očekávají opět vyšší počet odbavených cestujících a to kolem 17 milionů. Uf!! Pro srovnání. V roce 1937 (+- 80 let nazpět) to bylo pouhých 13 tisíc pasažérů. I když letošní předpoklad vydělíte dvěma (když letíte někam, nejspíš se i vracíte a naopak =), vychází z toho 8,5 milionů cestujících. Nejdřív jsem si řekla: Všichni pořád někam lítají jako šílení. Uhlíková stopa jednoho příslušníka západní civilizace za jeden den je asi taková, jako když průměrná 50 členná osada na Siberutu pálí ohně, slaví a hoduje celý měsíc. Měli bychom se my "civilizovaní" stydět.

Země vzdálená

13. května 2018 v 8:03 | Kozí nožička
Znám tě mnohem víc země vzdálená…
…zpívá Kamil Střihavka v jedné své písni. Asi na tom něco bude.
V současnosti bereme cestování na dovolenou do zahraničí jako naprostou samozřejmost a snad i nějakou společenskou povinnost.

Cesta kolem světa za osm dní

15. dubna 2018 v 20:22 | Kozí nožička
Teď si asi říkáte milí čtenáři, že to musí být pěkný "vopruz" zvládnout cestu kolem světa za osm dní. Možná si představujete, jak přesedáte z letadla do letadla. Ještě ani nestačíte zvládnout časový posun, natožpak něco si užít z cílové destinace a už zase musíte chvátat dál, když na cestu máte jen osm dní.
Nebojte, mám elegantnější řešení. Jmenuje se Jeden svět.

Retro

30. března 2018 v 9:10 | Hanka
Občas se zastavím a ...
Vzpomínám na manželova dědu, který nám mnohokrát líčil svou "dalekou pouť" do sousedního Polska. Bylo to v roce 1945. Jeli jen muži. Těsně po válce tam vezl konvoj koňských povozů potravinovou pomoc vojákům, kteří čekali na povel k návratu do svých domovů. Na dovolenou a po výletech se na venkově v těch časech samozřejmě nejezdilo. Ale děda na tu cestu tak vzpomínal. Byla nejdelší a nejdobrodružnější v jeho životě...



Pak přijde na řadu moje mamka. Vidím ji jako dnes. Stojí v bílých šatech, lehce opálená, s krátce střiženými kaštanovými vlasy, na rozpáleném srpnovém asfaltu před továrnou. Po chvíli dorazí kulatý autobus a ona celou naší rodinu a "plnou polní" trochu nervózně, ale systematicky tlačí do něj. Vidím na ní, jak je natěšená, jak si to užijeme. S mladším bráškou žadoníme o mraženou bledě růžovou hmotu, kterou na rohu ulice točí do kornoutků. Mamka nás ignoruje." Zapatlali byste sedačky v autobusu". Nasedáme. Potíme se. Jedeme do Maďarska k Balatonu. Píše se rok 1985. Druhý den ve stánku na pláži kupujeme langoše a nejlepší zmrzlinu, co jsem kdy jedla. Višňová s kousky višní a čokoládovou polevou......

"Kam s ním?"

17. září 2017 v 17:16 | Hanka
Řeč dnes nebude o pověstném slamníku Jana Nerudy, ale o relikvii každému rodiči nejsvětější, vlastním dítěti Nevinný. Jako většina zaměstnaných rodičů jsme na tom o prázdninách tak, že dva týdny dovolené společně a v kuse je maximum, kterého jsme schopni dosáhnout. Tudíž zbývá ještě osm prázdninových týdnů na...?
Náš desetiletý syn by je jistojistě strávil na počítači. Jakožto osoby zodpovědné za jeho vyvážený duševní vývoj to samozřejmě nemůžeme dopustit!
Takže na týdny, kdy je kluk sám doma, používáme mučící praktiky z doby předinternetové (tábor, pobyt u babičky na venkově atp). A pár týdnů mu ponecháváme absolutní volnost. To pak vidíme v jeho očích poslední záblesky lásky a něhy s jakou k nám vzhlížel, než dostal ke svým devátým narozeninám vlastní pokoj, pracovní stůl a PC. Ten rozněžnělý pohled samozřejmě teď nesměřuje k nám, ale k monitoru. Bojujeme s umělou inteligencí jako lvi o duši našeho syna a co nás nejvíc tlačí v tomto nerovném boji je čas.
Dva týdny spolu je prostě zoufale málo. A nad slunce jasné taky je, ať vymyslíme cokoliv, v tomle věku (dítěte) je to prostě trapnýýý.

"Macht die Arbeit frei?"

17. září 2017 v 17:03 | Hanka
Loni jsme byli na týden na ostrově Lanzarote.


Zjistili jsme, že (cituji syna) by to tam nebylo špatný, kdyby byla v apartmánu wifina. Křičící!!!

 
 

Reklama